| jak krásný je ten člověk přec | s svým ideálním vzorem! | Vždyť i to Slunce oslnné |
| je samá, samá skvrna | a člověk sám chce v světě být | jak z křišťálného zrna! |
| V jistém vždy Slunce období | se širším cloní kalem | a člověk zas čím dál tím víc |
| chce stát se ideálem! | Měsíček mrtvý budoucnost, | a Slunko minulost naše, |
| mezi oběma polétá | myšlénka života plaše. | Vířivě časy se valí, |
| minulost, přítomnost, budoucnost | ach jedna se ve druhou halí. | Někdy se mezi Měsíček |
| a Slunko stavíme směle, | rouškou zastřem si budoucnost, | žijem až převesele |
| někdy zas vráží se klínem | Měsíček před Slunko života, | a mysl je zastřena stínem. |
| Děj Země je krátce jen vyprávěn, | jak píseň se krátce skládá | vylétla jiskřička z plamenu, |
| a zčernalá zpět zas padá. | A v jediném světem tom mihnutí, | v tom kratičkém jiskry plání |