| a od jedné k druhé prý sto let | a k některé věčnost celá? | Což nevidím, jak jste drobounky |
| a v jakém jste k sobě skladu? | já nahoře být bych kamenem | vás přehodil celou řadu! |
| A že prý jste věčném ve reji | a přes steré skokem míle? | Ej musilo by tu hluku být |
| a šumu za noční chvíle! | A zatím tak němě spřádáte | svou života tichou dumu |
| když vesele prstem zaluskám, | je věru v tom více šumu! | Což třepotá se to tu hvězdiček, |
| jak včeliček ve vzlétlém roji! | Proč asi ta jedna jediná | tam samotná povzdál stojí? |
| Tak dumavě chvílemi v dáli zří | a bleďoučké její jsou tváře, | je patrně hvězda mlaďoučká |
| dle dětinné v očku záře. | Jen někdy svůj doufavý vyšle hled | a stoudně zas do nebe mrká |
| ba myslím, že také hvězdička | jak hrdlička láskou vrká! | Snad jiní jinak uvidí |