| svou života tichou dumu | když vesele prstem zaluskám, | je věru v tom více šumu! |
| Což třepotá se to tu hvězdiček, | jak včeliček ve vzlétlém roji! | Proč asi ta jedna jediná |
| tam samotná povzdál stojí? | Tak dumavě chvílemi v dáli zří | a bleďoučké její jsou tváře, |
| je patrně hvězda mlaďoučká | dle dětinné v očku záře. | Jen někdy svůj doufavý vyšle hled |
| a stoudně zas do nebe mrká | ba myslím, že také hvězdička | jak hrdlička láskou vrká! |
| Snad jiní jinak uvidí | já myslím nebe širé si jak naší zemi | a při hvězdách si myslím na lidi. |
| Vidím tam různotu skupení, | velkosti, tvarů a záře | to musí různé osoby |
| být, kde jsou různé tváře! | Planetoidek tam havěť zřím | uličnických to zmetků , |
| jež hvězdám nám již stárnoucím | bab nadává a dědků | hvězdičky na šňůře pupečné |
| embrya mléčné símě | též nebe je zas v naději | a nosí sladké břímě |