| Poeto Světe! Hymnus tvůj je věčný! | Tvá každá sloka má svůj život pučný, | a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný |
| v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný. | Poeto Světe! Kam se hymnu křídla | přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla, |
| kam, kam se křídla hymnu rozkládají?! | Když mořem vanou, moře z dna se bouří, | když zemí vanou, země k nebi kouří, |
| když nebem vanou, světům dech se tají! | Poeto Světe, co tvůj hymnus kryje, | co vše v něm mře, co nesmrtelno žije! |
| Ba není krásy, by v něm nekvítala, | a není zoře, by v něm nesvítala, | a není jasu, by se jím nešířil, |
| a není květu, by se v něm nepýřil, | ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla, | ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, |
| a není slz, by jím se neronily, | ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla, | a není boje, by v něm neburácel, |
| ne mučedníka, by v něm nekrvácel, | a není touhy, by jím nevanula, | a není lásky, by v něm neplanula, |
| a není srdcí se vším citem svojím, | by netloukla v tom velkém hymnu tvojím! | Poeto Světe! Poetů jsi bohem, |
| a přec jsi poetou jen všech poetů slohem. | A byť tvůj hymnus velký jako nebe, | co dáváš v něm? vždy jen a jenom sebe! |