| ne mučedníka, by v něm nekrvácel, | a není touhy, by jím nevanula, | a není lásky, by v něm neplanula, |
| a není srdcí se vším citem svojím, | by netloukla v tom velkém hymnu tvojím! | Poeto Světe! Poetů jsi bohem, |
| a přec jsi poetou jen všech poetů slohem. | A byť tvůj hymnus velký jako nebe, | co dáváš v něm? vždy jen a jenom sebe! |
| A čtoucím nám byť nadšením už vzplály líce, | my cítíme poeta cítil více! | Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu |
| a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu! | Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách | jak dědeček ve kronice, |
| vždyť čteme tam samou jen minulost, | co bylo, co není snad více. | Čtem o nesmírnosti prostory |
| a mysl nám trne, žasne, | že papršlek světla než sletí k nám, | snad hvězda již zhasla, snad hasne. |
| Čeho my ještě se dožili! | Ba na stará kolena divy | nám minulé vidět lze přítomně |
| a mrtvy zřít jakoby živy! | Paprsku z Alkyony mé, | světelný šípe, znáš li, |