| A ta noc to hrob v svém rozšklebení! | Bez rosy noc, jež by vandrovníku | perel do kadeří navěsila, |
| beze snů noc, jež by milovníku | milých kouzel srdcem rozesila. | Hvězd tam plno, plno v černém nebi, |
| kdož by sčítal vše je světlonoše! | ale všechny planou bez rozkoše, | bez hravosti, chvějné bez sladkosti, |
| svítí jako drobné bílé lebi, | jak když z černé země bílé svítí kosti. | Ach ta noc! ta není obraz milosrdí! |
| Jedním dechem plamy v ledy tvrdí | zima, zima, mráz až v báj rostoucí | by tam bylo srdéčko kés vroucí, |
| v jednom trhlo by se okamžení, | ale není tam to srdce není! | Měsíc mrtev. Siná jeho stále |
| tvář sem na nás hledí v stejném příznaku, | jak když mrtvý v rakvi leží na znaku. | Pohřeb zvolna kráčí Světem dále, |
| světla slavně kolem něho víří | Měsíčku, by bylo citného ti zoru, | dnem i nocí zřel bys na obzoru |
| vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři. | Oblaky Země jsou synové tkliví, | matičku Zemi si krví svou živí, |