| svítí jako drobné bílé lebi, | jak když z černé země bílé svítí kosti. | Ach ta noc! ta není obraz milosrdí! |
| Jedním dechem plamy v ledy tvrdí | zima, zima, mráz až v báj rostoucí | by tam bylo srdéčko kés vroucí, |
| v jednom trhlo by se okamžení, | ale není tam to srdce není! | Měsíc mrtev. Siná jeho stále |
| tvář sem na nás hledí v stejném příznaku, | jak když mrtvý v rakvi leží na znaku. | Pohřeb zvolna kráčí Světem dále, |
| světla slavně kolem něho víří | Měsíčku, by bylo citného ti zoru, | dnem i nocí zřel bys na obzoru |
| vdovu Zemi vlhkém ve šlojíři. | Oblaky Země jsou synové tkliví, | matičku Zemi si krví svou živí, |
| slzami smývají starobné vrásky, | mladí jí líce a svěží jí vlásky, | ve světů závratně vířivém honu |
| od věků přes věky do časů skonu | nesou si matku jak v bavlnce měkce. | Oblaky, oblaky, labutí křídla, |
| šedivé hádanky, mlhová vřídla, | jiter a večerů zlacené znaky, | růžové kolébky, rakevní mraky, |
| nesete praotců poslední vzdechy, | nesete potomkům první jich dechy | zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská! |