| Že maličké vy prý hvězdičky | jste obrovská samá těla | a od jedné k druhé prý sto let |
| a k některé věčnost celá? | Což nevidím, jak jste drobounky | a v jakém jste k sobě skladu? |
| já nahoře být bych kamenem | vás přehodil celou řadu! | A že prý jste věčném ve reji |
| a přes steré skokem míle? | Ej musilo by tu hluku být | a šumu za noční chvíle! |
| A zatím tak němě spřádáte | svou života tichou dumu | když vesele prstem zaluskám, |
| je věru v tom více šumu! | Což třepotá se to tu hvězdiček, | jak včeliček ve vzlétlém roji! |
| Proč asi ta jedna jediná | tam samotná povzdál stojí? | Tak dumavě chvílemi v dáli zří |
| a bleďoučké její jsou tváře, | je patrně hvězda mlaďoučká | dle dětinné v očku záře. |
| Jen někdy svůj doufavý vyšle hled | a stoudně zas do nebe mrká | ba myslím, že také hvězdička |
| jak hrdlička láskou vrká! | Snad jiní jinak uvidí | já myslím nebe širé si jak naší zemi |