| ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla, | ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, |
| a není slz, by jím se neronily, | ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla, |
| a není boje, by v něm neburácel, | ne mučedníka, by v něm nekrvácel, |
| a není touhy, by jím nevanula, | a není lásky, by v něm neplanula, |
| a není srdcí se vším citem svojím, | by netloukla v tom velkém hymnu tvojím! |
| Poeto Světe! Poetů jsi bohem, | a přec jsi poetou jen všech poetů slohem. |
| A byť tvůj hymnus velký jako nebe, | co dáváš v něm? vždy jen a jenom sebe! |
| A čtoucím nám byť nadšením už vzplály líce, | my cítíme poeta cítil více! |
| Ty s tvůrčí rozkoší máš tvůrčí trýzeň spolu | a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál tě bolu! |