| jiter a večerů zlacené znaky, | růžové kolébky, rakevní mraky, | nesete praotců poslední vzdechy, |
| nesete potomkům první jich dechy | zdravím vás, zašlosti, přišlosti lidská! | Čím člověk já ve světů kruhu jsem? |
| Mně skromnost má jazyk víže, | však pohleďte někam ke dvoru, | hned znáte, kdo sluha, kdo kníže. |
| Já Slunci a Siriu říkám ty, | a ony? Vzdor skvělé záři | vždy pokorně stojí opodál |
| se služebným úsměvem v tváři. | Jak lvové bijem o mříže, | jak lvové v kleci jatí, |
| my bychom vzhůru k nebesům, | a jsme zde Zemí spjatí. | Nám zdá se, z hvězd že vane hlas |
| Nuž pojďte, páni, blíže, | jen trochu blíže, hrdobci, | jimž hrouda nohy víže! |
| My přijdem! Odpusť, matičko, | již jsi nám, Země, malá, | my blesk k myšlénkám spřaháme |
| a noha parou cválá. | My přijdem! Duch náš roste v výš | a tepny touhou bijí, |